Krátký pohled na současný stav centra obce – Příspěvek byl zpracován na základě shromážděných informací a průzkumů pořízených převážně na podzim v roce 2001, při zpracovávání urbanistické studie regenerace veřejného prostoru centra obce Řeporyje. Tento text byl napsán jako seminární práce ze sociální ekologie studenta FA ČVUT Praha Roberta Bretschneidera.

Poloha

Městská část Praha – Řeporyje se nachází na jihozápadním okraji hlavního města, na samém počátku Dalejského údolí, které se odtud rozkládá podél stejnojmenného potoka dále na východ a směrem k Vltavě později přechází v Prokopské údolí.

Stručný historický vývoj

První doložené zmínky o vsi Řeporyje pocházejí z počátku 12. století. Již v raném středověku zde byl postaven románský kostel, ze kterého se dochovala jen západní apsida s o něco mladší věží. Pověst vypravuje, že v Řeporyjích kdysi také stával pod kostelem ženský klášter.

Od svých počátků až do poloviny 19. století měla obec převážně venkovský zemědělský charakter. Na jejím území dodnes nalezneme řadu původních zemědělských usedlostí, barokních statků, zbavených původní funkce. Více či méně architektonicky zachovaných, stále dobře však čitelných ve své půdorysné stopě.

Mezníkem ve vývoji obce bylo dokončení železnice Praha – Most a Praha – Beroun v poslední čtvrtině 19. století. V okolních lokalitách byly otevřeny vápencové lomy, postavena pec na pálení vápna, nově založena cihelna. Velký příliv dělnictva vyžadoval výstavbu nových bytů. S intenzifikací dosud spíše rozptýlené formy osídlení dochází k postupnému rozmachu drobných živností a
veřejného vybavení (hostince, obchody, lékárna, obvodní lékař, hotel, obecná škola, poštovní úřad, biograf?). „V roce 1919 došlo k povýšení Řeporyj na městys. V 567 popisných číslech žilo 3 300 obyvatel. Kromě 48 rolnických usedlostí bylo ponejvíce rodinných domků a vill“ [1]. Mohutný rozvoj znamenal významný posun ve vybavenosti obce. V centru (na náměstí a v jeho okolí) bylo mozné nyní plnit stále více funkcí, čímz se snizovala závislost na hlavním městě . Současně se však začaly projevovat i některé negativní
rysy tohoto vývoje.

Dříve poklidné venkovské prostředí se začalo měnit v rušnější předměstské prostředí, v blízkosti tradičních venkovských stavení se začaly objevovat typologicky i měřítkově odlišné městské domy. V panoramatu vesnice vyrůstají vysoké komíny, jako svědectví postupu industrializace na úkor zemědělství. Některá zákoutí získávají periferní charakter.

Po druhé světové, v období socialismu, pokračuje rozmělňování venkovského charakteru sídla, počáteční průmyslový rozmach se sice zastavuje, ale opuštěné nebo nevyužité objekty se mění ve sklady nebo řemeslné dílny, což se děje současně také s nevyužitými zemědělskými objekty. Nová výstavba bytů, rodinných domků a vybavení naprosto nerespektuje dřívější charakter
zástavby, její historické i architektonické hodnoty, Zbytky původních vesnických staveb jsou devastovány necitlivými úpravami a přestavbami.

Založením JZD byli rovněž zlikvidováni poslední původní zemědělci, kteří mohli být ještě nositeli tradice. Řeporyje byly připojeny k Praze teprve v roce 1974. Bizarní stavba vysokého betonového sila u železničního nádraží (nedaleko náměstí) završuje epochu devastace prostředí se zpřetrhanými kořeny a vazbami k minulosti a původu místa. Tyto vazby jsou však z velké části oporou i podstatou pocitu zakotvení a identifikace obyvatel s místem, ve kterém trvale žijí. Výsledkem absence těchto hodnot, hodnot tradice prostředí, je pak trvalý nezájem občanů o podobu své obce, kulturní i estetická lhostejnost.

Po roce 1989 vstoupily Řeporyje do nové fáze svého rozvoje. Dochází k dostavbě i rekonstrukci technického vybavení, pozvolna začíná probíhat rekonstrukce řady objektů, z nichž některé byly navráceny původním majitelům, a osud těchto staveb není zatím zcela jasný. Důstojné opravy se dočkal kostel sv. Petra a Pavla. I nadále však v centru obce zůstává mnoho staveb značně zanedbaných, což se týká také úpravy veřejných prostranství. V mnoha částech přetrvávají enklávy značně periferního charakteru. Naproti tomu v jiných, dosud nevyužitých okrajových zónách dochází k nové parcelaci pozemků a k následné výstavbě typových vil a rodinných domů.

Je velmi důležité nepodcenit (neodepsat) další vývojovou fázi a nenasadit produktům dřívějšího nevhodného řešení pouze nový kabát, popřípadě nezlikvidovat poslední fragmenty všeho tradičního a původního, co dnes ještě v obci zbylo. Tuto – často v některých případech alarmující – skutečnost si již někteří občané uvědomili a z podnětu Sochařského studia Bubec společně
založili 7. 3. 2000 Občanské sdružení Bubec. Cílem zájmu tohoto sdružení je probuzení zájmu občanů o podobu své obce, zejména pak jejich společných prostor. Záměrem je vyvolání diskuse, do které by se mohli zapojit jak jednotlivci, tak místní správa i další spolky a sdružení, které v obci působí. Tato debata, kterou by provázely přednášky a semináře s odborníky
(architekti, sociologové, psychologové a ekologové), by měla vyústit v konkrétní požadavky kladené na architektonické řešení veřejných prostor obce. Jako první postupový krok chce toto sdružení umístit v několika lokalitách sochy či objekty vzniklé v Sochařském studiu Bubec. Na tuto první fázi by měla navázat fáze druhá, která by vyústila přímo v jednotlivé studie architektonických řešení veřejných prostor, které se stanou podkladem pro budoucí projektovou dokumentaci rekonstrukce komunikací a veřejných prostranství obce.

Použitá literatura

[1] Pacner, M.: Řeporyje – ohlédnutí za minulostí, Úřad městské části Praha

Fotoreportáž jako podnět k zamyšlení i diskusi

(1) Řeporyjské náměstí, říjen 2001

Náměstí řešené jako křižovatka frekventovaných silnic se plně podřizuje požadavkům automobilové dopravy. Umožňuje sice snadnější, rychlejší průjezd velkého počtu vozidel, pro lidi je však takovýto prostor jen těžko obyvatelný. Místo pro pohyb chodců je redukováno na úzké pruhy chodníku po okrajích náměstí. Přecházení silnice je komplikované, chybí logická pěší návaznost na areál kostela, jehož hlavní (původní) vstup se nachází v podélné ose náměstí. Místní obyvatelé se v tomto prostoru příliš nezdržují,
snad pouze na zastávkách autobusu, jinak mají spíše snahu co nejdříve opustit tento „veřejný“ prostor, který kromě drobného obchodního vybavení v zanedbaném parteru nemá svým uživatelům co nabídnout.

Zeleň tvoří nedílnou součást veřejného prostoru a v parteru po obou stranách náměstí je jí rozhodně nedostatek. Některé vysoké stromy stojící před kostelem sv. Petra a Pavla však výrazně oslabují účinek této architektonické i výškové dominanty.

(2) Řeporyjské náměstí, březen 2002

(3) Řeporyjské náměstí, březen 2002

Sekvence dvou záběrů zachycující typickou dopravní situaci: prázdným náměstím projíždějí kolony aut. (V pozadí je dobře patrné schodiště vedoucí ke kostelu, které ústí přímo do vozovky. Případného chodce by měl však odradit plot ze stříhaných keřů, který je vysazen po obvodě ostrůvku, regulujícího dopravu uprostřed křižovatky.)

(4) Řeporyjské náměstí, třicátá léta 20. století

Záběry z první poloviny minulého století ukazují žijící organismus náměstí. Doprava zatím ještě nemá výraznější vliv na prostředí. Náměstí působí sjednoceným dojmem, i když tu trochu chybí zeleň, která byla vysazena o něco později.

Řeporyjské náměstí a přilehlé ulice, 2001/02 (obr. 5-7)

Pohled do části parteru na Řeporyjském náměstí by měl být nejen důvodem k zamyšlení, ale také důrazným podnětem pro všechny, kteří by se mohli jakýmkoliv způsobem podílet na zlepšení stávající situace.

(5) Povrch chodníků tvoří obvykle staré široké betonové dlaždice nebo nánosy vrstev litého asfaltu různého stáří a kvality provedení, stromy mají narušený tvar korun nebo jsou přerostlé, v horším případě zeleň v parteru úplně chybí. Delší pobyt lidí v parteru je vázán pouze na zastávky MHD.

(6) Koryto Dalejského potoka, který protéká také pod tímto mostkem, si naštestí ještě udrželo celkem přírodní charakter, a může tak tvořit atraktivní prvek obohacující městskou scenérii. Ten, kdo dal umístit tuto (méně atraktivní) informační tabuli přímo do osy průhledu, zřejmě o tom příliš nepřemýšlel.

Je snad to odporně vyhlížející potrubí ještě funkční ???

(7) Z jiného úhlu pohledu tato otrhaná vývěsní deska alespoň pohledově zakrývá ještě méně atraktivní prostor skladu a dílny v pozadí. Navrhoval bych tabuli (pro vesnické prostředí tak typickou) přesunout na méně rušivé místo a zadní prostor utilitárního charakteru odizolovat stálezelenou střední zelení.

(8) Ulice Hasičů, březen 2002

V pozadí – dědictví stavební činnosti z dob socialismu v přímém kontaktu s architektonickou a historickou památkou. V přízemí objektu sídlí hasičská zbrojnice a pošta. Možná, že tato bizarní kompozice bude již v blízké době dotvořena novým stavebním počinem.

(9) Na Tržišti, březen 2002

Zdevastované prostranství před bývalým kinem slouží přes den jako živelné parkoviště, nevzhledný stánek s novinami je jeho důležitou funkční součástí. Jinak se ale jedná v podstatě o nevyužitý veřejný prostor, který je ve výrazné atraktivní poloze nad Řeporyjským náměstím. Nové využití objektů po levé straně prostranství je zatím poněkud nejasné, v každém případě se nejspíše nebude jednat o funkce, které by výrazněji ovlivnily prázdnotu smysl stávajícího prostranství – možná zčásti ovlivní jeho formu viz.
následující příspěvek.

(10) Na Tržišti, březen 2002

Kvalitní úprava veřejného prostoru (zeleň, dlažba, mobiliář, drobná umělecká díla atd.) by možná mohla podstatně změnit chápání historické centrální části obce, která stále zůstává charakteristickým jádrem okolního rozvoje zástavby, prostředím, s nímž se obyvatelé celé obce (městské části) do jisté míry identifikují. Pokud tyto základní veřejné prostory mají trvale zanedbaný, periferní charakter, nemůže nás překvapit ani nový zásah, který svým způsobem a pojetím do stávajícího prostředí zapadá. Takovýto „nenápadný“ ale ve své podstatě razantní zásah však značně komplikuje možnost pozdější celkové regenerace a nápravy prostředí.

(11) Ulice Dalejská, říjen 2001

Problém novodobých velkých trojdělených oken je spjatý s přestavbou venkova v minulých letech stejně notoricky jako třeba břízolitové omítky nebo obklady z tmavohnědých pásků – kabřinců. S výměnou oken byla většinou odstraněna veškerá původní plastická výzdoba a členění fasády. I když u některých staveb zůstala plastická výzdoba (alespoň zčásti) zachovaná (nebo
snad právě proto), cítíme na první pohled, že něco není v pořádku.

(12) Řeporyjské náměstí, říjen 2001

(13) Řeporyjské náměstí, říjen 2001

Výměna oken v kombinaci s další přestavbou a dostavbou dokonale smazala charakter původní stavby. Architektura (prostředí) tímto způsobem postupně ztrácí svou vlastní tvář a stává se prázdným přetvořeným utilitárním obalem životních procesů. Takových příkladů je v obci celá řada – příklad je tedy pouze ilustrativní a není namířen proti konkrétním uživatelům.

(14) Řeporyjské náměstí, říjen 2001

Řada zanedbaných objektů v obci teprve čeká na svou renovaci. Paradoxně díky tomuto nerenovovanému technickému stavu si většina z nich stále uchovává své dřívější rysy, svoji tvář. Bude však v dnešní době existovat ještě nějaký zájem o obnovení ozdobného členění fasády, když je snadnější a levnější se veškeré dekorace zbavit?

Na starých průčelích lze najít také řadu odpovědí na současné estetické problémy již přestavěných objektů. Na uvedeném objektu je velmi dobrý a poučný příklad, jak naši předkové uměli tradičním způsobem ztvárnit i novodobé moderní trojdělené okno.

(15) Ulice Ořešská, říjen 2001

V pozadí je sice vidět absurdní hmotové i výrazové pojetí značně převýšené stavby ve vztahu k původní historické románské věži kostela sv. Petra a Pavla stojící jen několik desítek metrů dále, to nás ale po předešlé procházce Řeporyjemi asi příliš nepřekvapí.

Jistě nás však v toto kontrastním úhlu pohledu zaujme jedna z prvních instalací uměleckého objektu ve veřejném prostoru, zrealizovaná sochařským studiem a sdružením Bubec. Hlavním záměrem je především získat zájem dalších spoluobčanů o podobu veřejného prostoru obce. Osobně si myslím, že v daných podmínkách je tento nesobecký zájem nezbytným východiskem.

Zdroj: Ideon.cz – Autor: student FA ČVUT Praha Robert Bretschneider